První výročí vojenské konfrontace mezi Východem a Západem na Ukrajině bylo pro Západ příležitostí přesvědčit svůj lid, že stojí „na správné straně dějin“ a že jeho vítězství je „nevyhnutelné“.

Nic z toho není překvapivé. Je normální, že vlády o svých aktivitách komunikují. Až na to, že v tomto případě jde o lživé informace zamlčováním a komentáře jsou propagandou. Je to takový obrat skutečnosti, že si člověk říká, zda se dnes v Kyjevě nedostali k moci poražení z druhé světové války.

Ponechme stranou kvalifikaci „neospravedlnitelná“. Odkazuje na ne zrovna morální postoj. Žádná válka není spravedlivá a každá je přiznáním nikoliv viny, ale selhání. Prozkoumejme kvalifikaci „nevyprovokovaná“.

Podle ruské diplomacie problém začal americko–kanadskou operací v roce 2014 a svržením demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, čímž byla porušena ukrajinská suverenita, a tedy i Charta OSN. Nelze popřít, že Washington se na této takzvané „revoluci důstojnosti“ podílel: tehdejší náměstkyně ministra zahraničí pro Evropu a Eurasii Victoria Nulandová se postavila do čela pučistů.

Podle čínské diplomacie, která právě zveřejnila dva dokumenty na toto téma, bychom se neměli zastavovat u této operace, ale vrátit se k „oranžové revoluci“ z roku 2004, kterou rovněž zorganizovaly Spojené státy, abychom viděli první porušení ukrajinské suverenity a Charty OSN. Pokud se o ní Rusko nezmiňuje, je to zřejmě proto, že v ní také sehrálo určitou roli, což v roce 2014 neudělalo.

Západní veřejnost je natolik šokována snadností, s jakou Spojené státy manipulují s davem a svrhávají vlády, že si přestává uvědomovat závažnost těchto událostí. Od svržení Mohammada Mossadegha v Íránu v roce 1953 až po svržení Sergeje Sarkisiana v Arménii v roce 2018 si zvykla na násilné změny režimů. Na tom, zda byli svržení vůdci dobří nebo špatní, by nemělo záležet. Nesnesitelné a nepřípustné je, že jejich svržení zorganizoval cizí stát, který svou akci maskoval za několik národních odpůrců. Jedná se o válečné činy, aniž by se jednalo o vojenskou intervenci.

Válka není nezákonná ani podle mezinárodního práva. Charta OSN nezakazuje použití války. Rada bezpečnosti má dokonce možnost válku vyhlásit (podle článků 39 až 51). Tentokrát je zvláštností to, že se staví proti stálým členům Rady.

Rusko spolupodepsalo minské dohody o ukončení občanské války. Protože se však nenarodilo včera, od počátku chápalo, že Západ nechce mír, ale válku. Proto nechalo minské dohody schválit rezolucí Rady bezpečnosti č. 2202. K rezoluci připojila prohlášení prezidentů Francie, Ukrajiny a Ruska a německé kancléřky, v němž se zaručili za provádění těchto textů. Tito čtyři signatáři zavázali své země.

Bývalá kancléřka Angela Merkelová řekla listu Die Zeit [], že chtěli pouze získat čas, aby NATO mohlo vyzbrojit kyjevské úřady. Svůj výrok upřesnila v diskusi s provokatérem, kterého považovala za bývalého prezidenta Porošenka.

Zůstalo tak Rusko, které 24. února 2022 v rámci své „odpovědnosti za ochranu“ provedlo speciální vojenskou operaci. Tvrdit, že jeho zásah je nezákonný, je stejné jako tvrdit, že například zásah Francie během genocidy ve Rwandě byl také nezákonný a že masakr měl pokračovat.

E–maily zvláštního poradce ruského prezidenta Vladimira Putina Vladislava Surkova, které právě odhalila ukrajinská strana, tento postup jen potvrzují. V následujících letech Rusko pomáhalo republikám Donbasu. Byla to jeho reakce na vměšování Spojených států, které vyzbrojovaly ukrajinské integrální nacionalisty. Válka již začala. Jejím výsledkem bylo 20 000 mrtvých během 8 let. Západ a Rusko zasáhly pouze nepřímo.

Je důležité si uvědomit, že předstíráním vyjednávání o míru se Angela Merkelová a François Hollande dopustili nejhoršího ze zločinů. Podle Norimberského tribunálu jsou totiž „zločiny proti míru“ ještě závažnější než ty „proti lidskosti“. Nejsou příčinou toho či onoho masakru, ale války samotné. Proto předseda Dumy Vjačeslav Volodin vyzval ke svolání nového norimberského tribunálu, který by soudil Angelu Merkelovou a Françoise Hollanda []. Západní tisk tuto výzvu nezprostředkoval, což nám ukazuje propastný rozdíl mezi oběma pohledy na konflikt.

V příkazu Mezinárodního soudního dvora ze dne 16. března 2022 se jako preventivní opatření uvádí, že „Ruská federace musí okamžitě pozastavit vojenské operace, které zahájila 24. února 2022 na území Ukrajiny“ (ref.: A/77/4, body 189 až 197). Moskva nevyhověla, neboť se domnívala, že Soudní dvůr byl dotázán na požadavek genocidy páchané Kyjevem na vlastním obyvatelstvu, a nikoli na vojenskou operaci na ochranu ukrajinského obyvatelstva.

Valné shromáždění OSN zase přijalo několik rezolucí, z nichž poslední je A/ES–11/L.7 z 23. února 2023. Text „znovu požaduje, aby Ruská federace okamžitě, zcela a bezpodmínečně stáhla všechny své vojenské síly z ukrajinského území v rámci mezinárodně uznaných hranic země, a vyzývá k zastavení nepřátelských akcí.

Ani jeden z těchto textů neprohlašuje ruskou intervenci za „nezákonnou. Nařizují nebo jen požadují, aby se ruská armáda stáhla. Ze 193 států se 141 domnívá, že by Rusko mělo svou intervenci zastavit. Některé z nich ji považují za nezákonnou, ale většina z nich se domnívá, že „již není nutná“ a způsobuje zbytečné utrpení. To vůbec není totéž.

Státy mají jiný pohled na věc než právníci. Mezinárodní právo může sankcionovat pouze to, co existuje. Státy musí chránit své občany před vznikajícími konflikty dříve, než bude pozdě reagovat. Proto Kreml nevyhověl Valnému shromáždění OSN. Nestáhl se z bojiště. Ve skutečnosti osm let sledoval, jak NATO vyzbrojuje Ukrajinu a připravuje se na tuto válku. Ví, že Pentagon připravuje druhé kolo v Podněstří [], a musí před touto druhou operací chránit své obyvatelstvo. Stejně jako si vybralo datum svého zásahu na Ukrajině na základě informací naznačujících bezprostřední útok Kyjeva na Donbas, který byl potvrzen až později [], tak se dnes rozhoduje osvobodit celé Novorossijsko včetně Oděsy. To je sice právně nepřijatelné, dokud nebudou předloženy důkazy o západní lsti, ale z hlediska jeho odpovědnosti je to již nezbytné.

Je zřejmé, že tyto dva způsoby uvažování neunikly pozornosti pozorovatelů. Posouzení, že ruská intervence již není nutná, je třeba odlišovat od podpory Západu. Proto se na západních sankcích podílí pouze 39 ze 191 států, které na Ukrajinu posílají zbraně.

Druhým poselstvím západních představitelů je, že Ukrajina je „demokracie“. Kromě toho, že toto slovo nemá žádný význam v době, kdy mizí střední vrstvy a rozdíly v příjmech jsou větší než kdykoli v historii lidstva a vzdalují se rovnostářskému ideálu, je Ukrajina vším jiným, jenom ne „demokracií“.

Její ústava je jedinou rasistickou ústavou na světě. V jejím článku 16 se uvádí, že „zachování genetického dědictví ukrajinského národa je povinností státu“, což je pasáž, kterou napsala Slava Štětková, vdova po ukrajinském nacistickém premiérovi.

To je téma, které lidi rozčiluje. Přinejmenším od roku 1994 zastávají všechny vysoké funkce v ukrajinském státě „totalitní nacionalisté“ (nezaměňovat s „nacionalisty“), tj. lidé, kteří se hlásí k ideologii Dmytra Doncova a k dílu Stepana Bandery []. Ve skutečnosti se tato ideologie postupem času radikalizovala. Za první světové války neměla stejný význam jako za druhé světové války. Nicméně Dmytro Doncov byl od roku 1942 jedním z konstruktérů „konečného řešení židovské a cikánské otázky“. Byl správcem orgánu Třetí říše pověřeného vyvražděním milionů lidí kvůli jejich etnickému původu, Ústavu Reinharda Heydricha v Praze. Stepan Bandera byl vojenským vůdcem ukrajinských nacistů. Velel četným pogromům a masakrům. V rozporu s tvrzením svých nástupců nebyl nikdy internován v koncentračním táboře, ale v domácím vězení na předměstí Berlína, v sídle správy koncentračních táborů. Válku ukončil v čele ukrajinských vojsk pod přímým vedením führera Adolfa Hitlera.

Rok po zahájení ruské vojenské intervence jsou na Ukrajině všude vidět nacionalistické a nacistické symboly. Novinář Lev Golinkin, který se pustil do soupisu všech pomníků zločinců podílejících se na nacistických zločinech po celém světě, sestavil úžasný seznam těchto pomníků na Ukrajině []. Podle něj jsou téměř všechny po převratu v roce 2014. Je tedy třeba přiznat, že orgány provádějící převrat se skutečně hlásí k „integrálnímu nacionalismu“, nikoliv pouze k „nacionalismu“. A pro ty, kteří pochybují, že židovský prezident Zelenskyj oslavuje nacisty, před dvěma týdny udělil „čestný titul Edelweiss“ 10. samostatné horské útočné brigádě v narážce na nacistickou 1. horskou divizi, která „osvobodila“ (sic) Kyjev, Stalino, přechody přes Dněpr a Charkov [].

Jen málo západních osobností souhlasí se slovy prezidenta Vladimira Putina a jeho ministra zahraničí Sergeje Lavrova na toto téma []. Izraelský premiér Naftali Bennett a jeho ministr obrany generál Benny Gantz však opakovaně prohlásili, že Ukrajina musí alespoň v tomto bodě vyhovět příkazům Moskvy: Kyjev musí zničit všechny nacistické symboly, které vystavuje. Právě proto, že to Kyjev odmítá udělat, mu Izrael nedodá zbraně. Žádné izraelské zbraně nebudou předány nástupcům masových vrahů Židů. Tento postoj se samozřejmě může změnit s koaliční vládou Benjamina Netanjahua, který je sám dědicem „revizionistických sionistů“ Vladimira Jabotinského, kteří vytvořili alianci s „integrálními nacionalisty“ proti Sovětům.

Současná politika vlády Volodymyra Zelenského je nepochopitelná. Na jedné straně fungují demokratické instituce, na druhé straně jsou všude oslavováni nejen integrální nacionalisté, ale zakázány jsou i opoziční politické strany a pravoslavná církev pod jurisdikcí moskevského patriarchátu, zničeny byly miliony knih, protože byly napsány nebo vytištěny v Rusku, 6 milionů Ukrajinců bylo prohlášeno za „kolaboranty ruského okupanta“ a osobnosti, které je podporují, jsou vražděny.

Thierry Meyssan, politický konzultant, předseda a zakladatel Réseau Voltaire (Voltairova síť). Nejnovější dílo v angličtině – Before Our Very Eyes, Fake Wars and Big Lies: Od 11. září po Donalda Trumpa, Progressive Press, 2019.